13. listopadu Nultý ročník dne dětského domova
Většina článků, no to zní hodně nadneseně pokud si tak dovoluji označit mé chabé pokusy o psaní, ale zůstaňme u toho označení. Tedy, většina článků vzniká téměř ihned po skončení akce. Sepíši svoje pocity, přiložím fotografie a předložím to všem na web. Takto chodí normálně. Jenomže s tímto článkem jsem hodně bojoval, než vůbec došlo k tomu sednou si za počítač a začít psát. I přes veškerou mojí snahu se nemohu zbavit jakého si pocitu rozpolcení. Při čtení se postupně dozvíte pravý smysl této věty. Začnu první „neosobní“ částí. Neosobní proto, že bude pouze popisovat fakta. Ta druhá, „osobní“, v té se pokusím popsat mé pocity co by spolutvůrce myšlenky a děje samotného.
V 7:15 se krom Aleše (ten přijel až přímo na místo DD) podařilo shromáždit všechny účastníky rozvozové vlny. Ty měli za úkol dopravit děti a vychovatelky z dětských domovů na místo seřadiště pod jihlavským tankodromem. Na benzínce přesně na čas čekali i profesionální kameramani, kteří měli po celý den jediný úkol. Zdokumentovat celou akci a posléze natočený materiál proměnit v profi klip trvající cca. půl hodiny. Klip nebude primárně sloužit pro potřeby „pokoukání“ se nás účastníků, ale jako materiál pro jednání s dalšími DD a podklad pro činnost společnosti TARIA. Vraťme se ale k dění. Tři skupiny se rozjely do DD a já spolu s jedním kameramanem jel na tankodrom „najíždět trať“. Ukazoval jsem kudy se přesně pojede a v rámci toho si kameraman pořizoval první předsnímky.
Zhruba kolem 8 dorazila první skupinka aut od Petra z OFFROADCZ.COM. Potom následovala skupina vedená Ondrou. To už se blížila devátá a začaly se sjíždět auta z dětských domovů. Na parkovišti před tankodromem se to začalo plnit ševelem dětí které pobíhaly kolem seřazených aut (těch bylo 15).
Takže jsme za chvilku zcela zaplnili parkoviště, kameraman točil a Michal z TARIE ve spolupráci s ostatními rozděloval děti do družstev. Po rozdělení dostalo každé dítě a řidič balíček dobrot na cestu a přiřadila se auta k jednotlivým skupinám. Pak už nic nebránilo tomu vyjet na předem připravenou trať. (tu připravil pár dní před tím Standa spolu s Liborem a byla vymyšlená moc pěkně. Což potvrzovala i slova kameramana o pěkných snímcích které natočil.) Na ježdění v terénů jsme měli zhruba 2,5 hodiny. Což bylo tak akorát. Neodvážím se popisovat výkřiky úžasu dětí už jen když viděly první nerovnosti. Co teprve když se dělaly příkré výjezdy, padáčky dolů do bahna s efektní otočkou pod plným plynem. Průjezdy kaluží a bahnem. I na zapadnutí v podání Libora došlo. Ježdění na tankodromu bylo zakončeno trialem kde si na své přišli ti co mají rádi technickou jízdu. Málem bych zapomněl…celou akci v terénu absolvovaly i paní vychovatelky, které vezl Michal ve svém autobusu. Vzhledem k jeho terénním ambicím jsem měl trochu obavu o jejich stav, ale Michal se držel a jel spořádaně :o)
Tak se celá kolona projezdila až skoro k dvanácté hodině. A to byl právě čas končit. Sjezd dolů na seřadiště, zavolat osobní auta, rozdělit děti a jet na oběd. Mrzí mne že nedokážu popsat nádheru „hada“ a atmosféry cca. 20 aut jedoucích za sebou. Jel jsem jako poslední a celou tu krásu mohl vnímat po celou dobu. Po cestě vymyslel Michal z TARIE ještě jednu terénní vložku. Ta stála zapadnutí mě a Petra :o) a obahnění všech ostatních aut.
Ve zdraví jsme dojeli do hospody, pojedli, někteří si dali kávu a cca. po hodině pokračovali do sídla TARIE. Zde měli děti plnit disciplíny dle připraveného scénáře. A nutno napsat, že příprava byla opravdu důkladná. Děti se bavili nad spoustou dobře vymyšlených a neokoukaných úkolů, jezdili na traktůrku, chodili po kládě, po napnutém laně…no prostě paráda. Dospělí si opékali připravené klobásy na ohni (mimochodem taky perfektně připraveném) a v družné debatě se přiblížil večer s vyhlašováním výsledků. Standu napadlo celé prostranství osvětlit reflektory našich aut. Každý rozsvítil co mohl a vytvořená scéna byla uchvacující. V kuželech světel se míchalo spousta postav, hořel oheň a šum dobře se bavících lidí doprovázel udělování cen. Každé z dětí dostalo krom mnoha jiných cen i tričko s logem akce. Řidičům, jako poděkování, bylo tričko věnováno rovněž.
Po vyhlášení výsledků se v setmělém večeru naložili děti do aut a postupně začali odvážet zpět do DD. Tím se vlastně dostávám k té osobní části. Celá akce běžela přesně podle plánu, počasí vyšlo, lidi byly perfektní a děti se dobře bavili. Jenomže ve mně začalo cosi hlodat, něco jsem neudělal ? nebo udělal špatně ?....přemýšlel jsem za tmy v autě po cestě do DD Humpolec. Stále jsem na TO nemohl přijít. Po příjezdu do DD jsme byli pozváni na jeho krátkou prohlídku. Opatrně jsem vstupoval do soukromí dětí, viděl kde bydlí, s čím si hrají jak mohou v pěkném prostředí trávit dny svého žití. Pomalu, ale jistě jsem začal objevovat příčinu svých myšlenek. Stále jsme pokračovali v prohlídce, slyšeli děti jak si povídají s nadšením a zážitcích, slyšeli i slova díků vyřčených ústy vychovatelek. V jedné z místností si krom jiných děti hráli i 3-letá dvojčata. Nevím proč jsem si k jednomu přidřepl a chvíli jej z blízka pozoroval. A náhle to přišlo…..ten obrovský pocit všedávající lásky, lásky která nezná hranic. Nikdy jsem nic podobného nezažil … najednou jsem to nebyl já kdo sedí v místnosti a pozoruje. Naopak, pozoroval jsem člověka, který se snaží dát celou velikost svého srdce potřebným. Ale nedokáže to, neumí být tím kým byl dřív. Kdy v minulém životě v podobě mnicha kráčel po stejné zemi. Stydím se sám před sebou, že v tuto chvíli neumím věnovat víc, než den ježdění v autech. V uvědomění si vlastní neschopnosti, omezenosti jsem opustil DD. Vím, že cestou kterou půjdu musím stále víc dávat, abych mohl volněji jít…….
P.S. Speciální poděkování patří všem řidičům ať již aut terénním nebo osobních, protože bez jejich přičinění by tato akce nemohla nikdy vzniknout.
