Ukrajina 2008
Členové této expedice:
Jarda «klouzek», Olda «olda», Ruda «zrůda» na voze PUCH 300 GD.
Pepa «pepino», Zdenda «hospodský» na voze DAIHATSU ROCKY 2.8 TD.
A ještě se letos do expediční skupiny přihlásila posádka Jarda «beďar», Roman «řezník», Pavel «vavris» na voze Toyota LC 80 4.2 TD.
«Prostě samí magoří, gembleří a narkomaní».
4.6.08- Odjezd plánovaný po patnácté hodině se protáhl až na hodinu sedmnáctou, páč Beďaroj vybila lednice přes noc baterky a Klouzek neměl nafoukané pneumatiky… Cesta přes celou českou a slovenskou republiku proběhla bez větších problémů.
5.6.08- V 6.30 hod jsme na SK - UA hranicích. Zrovna se mění směny a tak chvilku čekáme. Vše probíhá neuvěřitelně hladce, až do okamžiku, kdy chtějí ukrajinci vidět Zelené karty. Klouzek ani Beďar ji samozřejmě nemají (což nechápe ani Řezník!), a tak musejí zpět a karty někde schrastit. Pepino s Hospodským pokračují a budou cekat na UA, jak to dopadne. Vyměňují pár drobáků aby bylo na naftu a vodku. Pak jedou najít bivak (souřadnice odesílají kartářům) a v klidu odpočívají (nějaké to poježdění po kopcích, koupání v bystřině a následné popití u ohně). «Kartová» skupina se dělí na „aktivní“ (Beďar, Klouzek, Řezník) a „pasivní“ (Vavris, Zrůda, Olda). Aktivní skupina jede do Čech (páč na slovači se Zelená karta pro čechy sehnat nedá!) a pasivní skupina odpočívá na Zemplínské Šíravě (stylem pivního resetu a koupáním). V tomto okamžiku nastává situace, kdy kolona naší expedice spočívá ve třech státech najednou! (takhle dlouhou kolonu neměl při svých expedicích ani slavný Dr. Emil Holub…).
6.6.08- «Kartová» skupina ráno úspěšně překonává na druhý pokus hranice a nakupuje zásoby nutné pro pobyt v divoké přírodě zakarpatských lesů (hlavně vodku). V jedenáct hodin se naše skupiny opět setkávají a nastává bujaré veselí. Po vysvětlivce všech příhod a poobědvání se vydáváme na první společné poježdění. Je po třinácté hodině a naše expedice opravdu začíná! Přejíždíme přes Malou bul a jedeme na Turi Remeti. Cesta je dost hustá a oproti loňsku mnohem náročnější. Hluboké koleje, přeplněné kaluže a ještě leží v cestě spousta padlých stromů. Pod kopcem Mala bul na louce nás obklopilo megahejno ovádů a ve snaze nás všechny „vopíchat“, nám málem „vojelo“ Oldu. Začíná pršet a bouřit. Cesta houstne a klouže stále víc. Dole pod hlavní cestou za potokem stavíme tábor a začíná dohadování o vhodnosti postavení aut a ohně, vůči větru a dešti. Při večeři zjišťuje Beďaří posádka, že nemají lžíce a tak musejí ostatní posádky vypomáhat (zase ale našli židličky).Večer nastává nehorázná pitka, končící o čtvrté ranní hodině.
7.6.08- Sice to tak ráno nevypadá, ale opravdu jsme večer pili „normální citrónový džus“. V deset odjíždíme do Perečin-a pro zásoby a palivo. Banka má zavřeno a na tržnici dávají nedobrý kurz. Tak budem měnit až v pondělí. Jedeme na raketovou základnu poloniny Runa a řádíme na sněhové závěji. Při sjíždění dolu trošičku kufrujeme a musíme se navijákovat zpět na správnou cestu (prostě takový hladký kámen, který chytne a nepustí). Alespoň zkoušíme funkci dvou navijáku. Beďar zatím čeká nahoře a pak se blbě ptá, co že nám tam tak dlouho trvalo. Dole točíme levou a po chvilce jízdy stavíme tábor v turistické odpočívce (je tu stůl, lavice, ohniště a dříví). Koupeme svá asymetrická tělíčka a děláme schůzi Off Road Děčín. Hlasujeme o důležitých rozhodnutích a moc nás to baví. Nakonec si odhlasováváme, že budeme hlasovat. Nikdo sice nedělá zápis, ale to nikomu nevadí. Přes den několikrát pršelo. Spát jdeme kolem jedenácté, páč jsme unaveni (Beďar zůstává hlídat ohniště, páč nejde vzbudit ze židličky).
8.6.08- V noci bylo pěkně vlhko. Ráno je krásně, svítí slunce a je relativně teplo. Kolem našeho kempu se pase docela velké stádo polodivokých koní se hříbaty. Zkoušíme najít cestu doleva okolo poloniny Runa a na třetí pokus se nám to daří. Sice musíme kolem koní, ale neprotestují a znuděně ustupují. Na cestě, která se tváří jako ta správná, je padlý strom a hnusná kaluž. Nejdříve se snažíme všechno objet, ale opravdu se nedá Beďarova Landa ohnout mezi stromy a tak ho musí Pepino vynavijákovat zpět na cestu. Přeřezáváme „růčopilkou“ strom, který následně navijákem odstraňujeme z cesty a pokračujeme dál (skoro všichni se střídáme u pracovních nástrojů!). Následuje husté klesání, které je komplikované prořezávkou cesty, kdy jsou stromky volně poházené na cestě (domorodec si s tím moc hlavu nelámal). Pod kopcem na staré skládce dřeva vaříme oběd a následuje sjezd do vesnice ljuta, pro jejíž obyvatele jsme zajímavou atrakcí. Nikdo si nenechává ujít příležitost vidět cizince ve své dědině. Pokračujeme pres kopec směrem na Tichyj, což se nám nedaří a tak se suneme (cesta zmizela a jiná nebyla) starou zarostlou svozovou cestou dolu do údolí, kde vjíždíme potokem do vesnice Suchyj. Za vesnicí vjíždíme do louky, kde stavíme tábor. Musíme ještě opravit Pepínovi dobíjení, páč po navijákování se v Daihatsu cosi „pojebalo“ a baterka se celý den nedobíjela. Dnes se všichni koupou (i Beďar!). K večeři máme grilovaný salám, aby nám do zítřka neutekl.
9.6.08- Vstáváme v půl osmé a slunce ukazuje svoji sílu. Odpočíváme, sušíme vlhké věci a někteří opalují své „měsíce“. Sjíždíme do vesnice Volosjanka a pokračujeme do Lvovského okresu. Hned v další obci (Užok) nás zastavují na „gajce“ a po vysvětlení důvodu cesty nás pouštějí dál. Po asi pěti kilometrech následuje hranice okresu a tam již stojí vojáci v plné zbroji. Je tu také pár památníku z obou světových válek. Jeden z roku 1914 a druhý z roku 1944. Po obhlídce hladce překonáváme hranice pouhou kontrolou pasů, „bumážek“ a vyzvídáním co, jak a kam. Také dostáváme info, že naftu koupíme ve městě Borinja. Tam ale mají poškozené čerpací zařízení a tak musíme dál do města Turka. Tam tankujeme, nakupujeme, zevlujeme a někteří navštěvují restauraci ke konzumaci oběda. Ve 14 hodin se vracíme stejnou cestou zpět a ve městě Borinja odbočujeme na Komarniki (tady je také čerpací stanice). Pak dál v obci Verchne Visocke odbočujeme na vesnici Libochora jedeme asi 15 km po nechutně prašné silnici směrem k Zakarpatskému okresu. Na konci vesnice vjíždíme k lesu a poněvadž začíná pršet, tak Beďar stresuje a velí k návratu (je fakt, že podmáčená strmá stráň není nic bezpečného). Naštěstí ho stresujeme natolik, že se hned u prvního baráku vydává na výzvědy. Domorodec mu s klidem v hlase oznamuje, že tady běžně projíždějí podobná auta i za mokra a nemají vůbec problém... Tak to holt musíme zkusit, i když Beďar stále nevěří. V lese dáváme dumku co a jak (páč Beďar udržuje paniku). Přibíhá jiný domorodec a potvrzuje, že skutečně cesta tudy vede a běžně zde projíždí spousta aut (má zde připravené dřevo a už mu ho minule turisti pálili, tak si ho hlídá). Dle jeho rady se na rozcestí dáváme vpravo a chceme kouknout na kopec Starostina, poloniny Bukjuska. Vyjíždíme těsně pod vrchol a jsme nadšeni (opět ale přichází déšť). Vracíme se kousek zpět a na „patě“ poloniny stavíme tábor a přístřešek z plachty, aby nás přicházející bouřka nenechala sedět v autech. Hrajeme karty a po „odpršení“ obdivujeme hvězdy a ozvěnu (ještě trocha tance před spaním).
10.6.08- Ráno v sedm hodin opět svítí slunce a vypadá to jako že táboříme na velkém golfovém hřišti. Přichází domorodec s krávou a ukazuje, kde je zde «na greenu» (1100 m.n.m) pramen s vodou. Vyjíždíme na hřeben a jedeme po něm směrem na jihovýchod. Krásné výhledy nám kazí akorát pomalu se blížící bouřka. Je vidět, jak proudy vody zalévají údolí po naší levici. Po cca pětadvaceti kilometrech jízdy, v náklonech nad prudkými stržemi a výjezdy cestou necestou, se dostáváme až na konec. Pod nejvyšším vrcholem poloniny (hora Piku 1409 m.n.m.) končí možnost jízdy (nejjižnější část poloniny). Přichází bouřka i z pravé strany a žene se směrem na nás. Blesky bičují oblohu a tak sundáváme alespoň antény (psychologický tah). Hledáme nějakou cestu, která by vedla dolu do údolí. V mapě je sice zakreslena lesní cesta, (mapa je z roku 1941) ale po hodinovém hledání nacházíme pouze «náznak» a to ještě matný. Prší a namoklé svahy nedávají moc možností na výběr. Ted už není cesty zpět. Prorážíme chroští, stromy a keře a kloužeme ze srázu dolů. Klouzek v zápalu boje najíždí na neshnilý pařez a dokonale se zasekává přední nápravou. Přichází na řadu vyprošťovací technika a opět je veselo. Vyprošťovací pytlík zde nefunguje a tak musí Hospodský na strom uvázat kladku a pomocí navijáku pak může Klouzek Pucha vyprostit. Zde Olda nalézá cestu „která je ježděná, protože vypadá jako ježděná“. Sklouzáváme až do údolí a u potoka rozbíjíme tábor. Je pět hodin a za dnešek máme najeto asi 30 km. Opět se všichni koupou. U ohně probíráme dnešní den a hlavně „chybky“, které musíme vychytat.
11.6.08- Opět nás budí slunce. Dáváme poradu a po snídani vyrážíme na cestu zpět do Zakarpatí. Jedeme do vesnice Verch- Gusine a v půlce točíme pravou do kopce a na konci u pily se na čtvrtý pokus dáváme správným směrem. Krásně přejíždíme přes kopec mezi městy a horami. Objíždíme včera vyjetý kopec (i odspoda vypadá hora mohutně) a ve vesnici Bilasovicja najíždíme na hlavní silnici. Teda, se nám to ani nedaří, páč Beďar má kormidlo nakřivo a tak kontrolujeme co se kde přihodilo. Vše vypadá v pořádku a všechny tyče jsou rovné. Přichází Řezník a pohledem odborníka (páč tomu vůbec nerozumí) se ptá, proč je na té pneumatice olej. Zjišťujeme že je na pravém kole úplně volná páka řízení, kterou někdo zapomněl utáhnout (takový ten kus železa na spodku koule, přes který řízení hýbe oběma kolama). Jeden šteft ulomený, jedna matka potracená a další dva štefty polovyšroubované. Beďar stresuje a zachovává paniku, skoro volá odtahovku. Vavris bere montérky a zalehává po Landu. Klouzek vyndává kouzelnou bednu a Pepino nalézá vše potřebné pro opravu. Během hodiny dáváme Landu do richtiku a stíháme i oběd, který Řezník připravil. Hned pod kopcem tankujeme (Koteľnicja) a v dalším městě Niž. Vorota dokupujeme zásoby. Jedeme přes Pidpolozzja do Verchnja Grabivnicja a následuje ještě pár přejezdů přes pohoří do vesnice Rodnikovka, kde točíme na sever a vedle potoka jedeme k polonině Runa. Nacházíme jednu z turistických odpočívek a protože je již pozdě tak kempujeme. Stavíme přístřešek z plachty a následuje slejvák (bylo to takové to tušení). Smažíme topinky, večeříme, povídáme. Po dešti dáváme koupel a během hodiny přichází megabouřka. Pár blesků udeří neuvěřitelně blízko. Prší proudy vody nepřetržitě čtyři hodiny! V noci proběhne pár přeháněk.
12.6.08- Ráno přerušovaně prší a lije. Balíme v dešti mokré věci a jedeme směrem k hranicím. Pokračovat vzhůru do hor by v tomhle počasí nemělo smysl a šance na úspěšné překonání pohoří je mizivá. Celých sto kilometru neskutečně prší. V Užgorodě utrácíme poslední drobáky a dokupujeme «dárky». Na hranicích opět opravujeme Pepínovi dobíjení (zoxidovaný kontakt ve svorkovnici), protože už nestartuje vůbec. Odbavení je celkem plynulé (akorát na opravu), až na vjezd ke slovenské hranici, tam nás neustále předjíždějí úplatkáři. Je to hnus a všichni jsme nasraní. Čekáme tady už tři hodiny. Tak musíme zasáhnout (Vavris tam pomočil strom a pohádal se s ukrajinským pohraničníkem) a hned se to pohlo. Po čtyřech hodinách jsme bez jakýchkoli problémů na Slovensku. Jedeme na Zemplínskou Šíravu, kde u otevřeného stánku s občerstvením budujeme nocležnu. Dáváme koupel v „rybníce“, večeři a hejno „pif“. Po půlnoci ještě pomáháme Beďarovi v cestě domů na Uhran a po krátké diskotéce jdeme spát.
13.6.08- Ráno pro změnu nestartuje Landa (lednice opět vybila obě baterky) a tak se musí připojit Puch k jedné a Daihatsu k druhé baterce, páč na jednu baterku to prostě nemaká. Odrážíme na cestu k domovu. Cesta bez větších potíží, teda až na to, že z Landy vypadl jeden ze dvou šroubů držících přední nápravu v rameni (naštěstí vypomohli slovenští hasiči). No, a sto kilometrů před domovem na Daihatsu konečně úplně umřelo dobíjecí relé a odpojovalo i buzení alternátoru (baterie vybitá a odpojování slabě buzeného alternátoru= auto blikalo jako barevná hudba). V Děčíně jsme před 23 hodinou. Celkem najeto 1850 km.
Závěr- Jak řekl Vavris: „Kdyby bylo hovno cukr, tak si lidi serou do kafe“
Já si myslím: „Každýho věc, co si dělá ve svém volnu“
Zpracoval pepino
Další foto tady
